o budoucnosti (jak a co udělám a jak to dopadne). Současná chvíle, tedy

ono „teď a tady“ bývá přehlížené, přeskakované, vnímané jako cosi neroz–

hodujícího. 

Ale i my dospělí si domovský pocit rádi navozujeme, když si z domova

vezmeme na cesty kamínek, obrázek apod. Vzpomeňme jen na tu bájnou

„rodnou hroudu“, kterou si s sebou brávali vlastenci do vyhnanství... Ne–

musí to být nutně až takto patetické. Stačí si vzpomenout na různé situace

zkoušek nebo jiných obtížných situací, kdy jsme si dali do kapsy „pro štěs–

tí“ nějakou drobnost mající nás chránit, podpořit atp. Nejde vlastně o po–

dobné funkce, jaké má pro nás právě domov? Nebudeme přitom daleko od

pravdy. Být doma znamená mít možnost prožívat pocity zakořeněnosti,

přijetí, regenerace, pohody, kontroly nad děním atp. Není to právě cosi

podobného, co chceme, aby nám v dané chvíli dodal malý „fetiš“ v kapse,

na krku, v dlani? 

Domov, to není něco konečného, jasně definovatelného. Již na začátku

jsme si řekli, že domov přes jeho důležitost neumíme dostatečně definovat.

Je to jev, cizím slovem fenomén, který je podobně jako ledová kra z velké

části neviditelný, zanořený kamsi do hlubin naší psychiky. Ještě jinak řeče–

no, domov je cosi, co se nám odkrývá ve stále dalších souvislostech až teh–

dy, když se na něj ptáme, když ho chceme prozkoumat, zmapovat. Na otáz–

ku, co je domov, my dospělí často začínáme odpověď abstraktně, jako např.

„bezpečí“, „zázemí“, „láska“, „vstřícnost“ atp. Děti jsou hned konkrétnější

a říkají „máma a táta“, „náš pes“, „můj medvídek“... Život dospělých je

plný pojmů, obecných významů a vůbec to nemusí znamenat nějakou zře–

telnou výhodu. Naopak, může to být jakási obrana, útěk do bezpečné ne–

konkrétnosti. Až po jejím překonání se objevují přesnější asociace. Je zají–

mavé, že bývají převážně zrakové, tedy že jde o vizuální představy, obrazy.

Je to proto, že zrak je pro nás nejdůležitějším smyslem? Snad ano. Snad je

to tím, že naše kultura a nejdůležitější informace o našem světě k nám při–

cházejí právě přes zrakové vjemy. Uvědomme si například, jak naprosto

podstatné je pro nás písmo, jak nám zprostředkovává kontakt se světem.

Ptáme–li se na domov ještě dále a hlouběji, vynořují se asociace, spoje,

stránky i přes jiné smysly. Dozvídáme se, že domov je spojen s cinkotem

vánočních zvonečků, se zvukem talířů dávaných na stůl před obědem, se

štěkáním psa. A ještě dále se začne domov vynořovat např. v podobě vůně

nedělního oběda, koláčů v troubě, typické vůně na chalupě nebo u babičky

na venkově. A tak se najednou domov vynořuje odkudsi z hloubi v nejrůz–

52